18. 5. 2024

9. kapitola – Ledovec Svartisen a Severní polární kruh

Návštěvnické centrum
na
polárním kruhu

10. den, 24.6.2013, 444km

Když se řekne polární kruh, představím si ledovce, sníh a zimu. Proto mě hodně překvapilo, že to tu vypadá prakticky stejně jako u nás. Jsou tu stromy, i když nižší než u nás, tráva a dokonce i celkem teplo. Alespoň tady v Norsku v červnu. O to víc jsem se těšil na druhý největší norský ledovec Svartisen. Leží těsně pod polárním kruhem, v nejsilnějších místech je led vysoký až 600m a dá se k němu pohodlně dostat lodí přes jezero Svartisvatnet. Tak snad alespoň tady trochu toho polárního ledu zažijeme.

Krajina kolem polárního kruhu
Čím více jedeme na sever, tím více doprava řídne. Tunely jsou tu nahrubo vytesaní do skály.

Ledovec Svartisen

Ledovec je součástí národního parku Saltfjellet-Svartisen a kdybych byl pedant, dohadoval bych se, že to není jeden ledovec, ale dva. Je totiž rozdělen údolím Vesterdalen na dva samostatné bloky. Jeho průměrná nadmořská výška dosahuje nějakých 1500m, což na ledovec není mnoho, ale nejnižší splazy jsou jen ve výškách kolem 170 m n.m, takže se jedná o nejníže položený norský ledovec. Tenhle macek mě zaujal ještě tím, že se velmi rychle pohybuje. “Teče” rychlostí dva metry za den, takže na něm často vznikají nové a nové pukliny, což znepříjemňuje život dobrodruhům toužícím se po něm procházet. Proto se na něj smí vstupovat pouze s průvodcem. Takže kdybyste měli čas zůstat u něj celý den, mohli byste natočit zajímavé časosběrné video a koukat se, jak kolem vás ledovec protéká. Určitě by to byl úžasný zážitek.

Ledovec Svartisen

Stezka k ledovci, když nejede loď


Po páté už se na ledovec nedostanete

Jen jsme se ráno nasnídali, začalo zase pršet. V rychlosti jsme se tedy sbalili a naše zatím nejlepší místo na přenocování ve spěchu opustili.
Dnes máme velký den. Čeká nás dobytí polárního kruhu. Jsme na to samozřejmě řádně natěšeni, ale ještě před tím volíme zajížďku k ledovci Svartisen. Za městečkem Mo i Rana uhýbáme k jezeru Svartisvatnet, odkud odplouvá loď, vozící turisty na konec jezera, kde začíná asi 4 km dlouhá stezka k samotnému ledovci. Na každého jednou dojde a dnes jsme za naše pozdní vstávání měli být “odměněni” my.
Dorazili jsme k jezeru ve čtyři odpoledne abychom zjistili, že tu pendluje jen jedna jediná loďka, která vozí turisty ke stezce a vždy se s nimi zase kyvadlově vrátí zpátky. A jak na potvoru, poslední dnešní spoj odplul před dvěma hodinami. Loď vyplula ve dvě a kolem páté se s posledními turisty má vracet zpátky.

Loď, která vozí turisty k ledovci
Loď, vozící turisty k ledovci, dnes už od břehu neodrazí.

Takže jediná možnost, jak se k ledovci ještě dnes dostat, je obejít jezero pěšky. Vede kolem něj asi 3 km dlouhá stezka, končící právě u místa, kde vystupují turisté, kteří tak dlouho nevyspávají a pohodlně se vezou lodí. Dvakrát tři kilometry navíc se nám zdálo jako rozumná daň za možnost se na ledovec dostat, obzvlášť, když se zrovna udělalo hezky a my věděli, že vidět tu bude skoro až do rána. Sbalili jsme si tedy na cestu vodu a svačinu a vyrazili jsme.
Přestože jsou tu na jezero krásné výhledy, naše hrdinství a odhodlání začalo velmi rychle brát za své. Postupovali jsme neuvěřitelně pomalu. Cesta byla kvalitně rozblácená několikadenním deštěm a hluboké měkké blátíčko nešlo hustým porostem ani obejít. Neustále jsme se do něj bořili a při představě, že i když to dáme, čekají nás další čtyři kilometry k ledovci a pak se budeme muset plahočit zpátky zase tímhle peklem, nás to velmi rychle přestávalo bavit. Vzdali jsme to ani ne po kilometru.

http://263244.w44.wedos.ws/domains/mojecesty.info/2020/12/29/tritydenni-velky-norsky-okruh-podrobny-itinerar-cesty/

Na parkovišti jsme potkali postarší švýcarský pár, který měl stejně bláznivý nápad jako my. Zželelo se nám jich a cestu jsme jim rozmluvili. Nejprve nám moc nevěřili, ale stačilo jim ukázat naše boty a nic dalšího jsme vysvětlovat nemuseli. Do hovoru se s námi dali i další opozdilci (ha, tak evidentně nejsme sami, kdo v Norsku rád vyspává), až nás tam nakonec stálo deset. A když už nás tam bylo tolik, někoho napadlo, že bychom se s kapitánem té loďky mohli domluvit na podvečerní mimořádné plavbě. Všichni samozřejmě nadšeně souhlasili, až na kapitána. Ten naše nadšení z nepochopitelných důvodů nesdílel. Snažil se nám vysvětlit, že už je opravdu pozdě a že kdybychom chtěli dojít až k ledovci, vrátili bychom se až v deset jedenáct večer. No, buď ještě nezaregistroval, že je tu vidět prakticky nonstop, nebo mu doma stydla večeře. Kdo ví… V každém případě byl naprosto neoblomný a nám nezbylo, než se definitivně rozloučit s možností ledovec vidět.


Severní polární kruh

Severní polární kruh je podle všeobecně uznávané poučky kružnice, která na severní polokouli spojuje všechna nejjižnější místa, kde za letního slunovratu nezapadá slunce za obzor a při zimním slunovratu nad obzor nevyjde. Podle Wikipedie se nyní nachází na 66°33´severní šířky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, zjistilo se, že se vždy v průběhu 40.000 let polární kruh pohybuje na sever a na jih v pásu širokém 180 km. Své nejsevernější polohy dosáhne údajně v roce 12.000 a zpět na jih se vrátí v roce 22.000. Našel jsem ale také velmi podrobný a zajímavý článek na volanidalek.cz, který vše vědecky rozebírá a zjišťuje, že polární kruhy jsou vlastně dva, jeden letní a jeden zimní a dochází k názoru, že kdybychom chtěli mermomocí zůstat u jednoho, tak bude asi někde uprostřed mezi těmi dvěma, tedy na 66°34´. Takže turistické centrum Polarsirkelsenteret leží buď 1,6 km jižně pod polárním kruhem (podle volanidalek.cz), nebo 260 m severně nad ním (podle Wikipedie), nebo přesně na něm (podle stavitelů Polarsirkelsenteret). Takže si můžete vybrat, rozhodně ale někde tam polární kruh asi opravdu bude…


Poprvé překračujeme polární kruh

Polární kruh, jeden z vrcholů naší výpravy, na který jsme byli neskutečně natěšeni, jsme pokořili v osm večer. Nejprve jsme si šli prohlédnout turistické centrum, kde jsme postupně navštívili jak prodejnu suvenýrů, tak i polární poštu a samozřejmě restauraci. Jen jsme se rozhlédli, bez váhání jsme zamířili k mrazáku s nanuky a za chvíli už jsme seděli v rohu restaurace, pochutnávali si a telefonovali domů, kam až jsme se to dostali.
Je to s podivem, ale nanuk se tady stal neodmyslitelnou součástí našeho jídelníčku. A zdaleka nejsme sami. Mám pocit, že čím výš na sever jedeme, tím víc lidí vidíme jíst nanuky. Člověk by čekal, že bude mít chuť spíše na něco teplého a že se tu nanuky třeba ani nebudou prodávat. Doma si ho dáme jen párkrát za rok a tady na něj máme chuť každý den. Nákup je pro nás už většinou dílem okamžiku, každý už máme svého favorita. Filip si dává sandwich se sušenkou (něco jako ruská zmrzlina), Vojta kornout a já klasiku na klacíku s tlustou vrstvou čokolády.
Odolali jsme i nákupu osvědčení o překročení polárního kruhu, ketrý tady prodávají za 99,- NOK, tedy zhruba za 350,- Kč. Zjistili jsme totiž, že když se zaregistrujeme na jejich webových stránkách, můžeme si zdarma certifikát stáhnout.

Hned za restaurací je kopec, který projíždějící cestovatelé vyzdobili různými nápisy a vzkazy vyskládanými z menších či větších kamenů. Našli jsme mezi nimi i několik českých prací a bylo jasné, že odtud nemůžeme odjet, aniž bychom také něčím nepřispěli. Nemohli jsme se ale shodnout na žádném originálním nápadu, tak jsme nakonec zvolili hrdý český nápis CZ. Shodli jsme se na něm všichni a má pouze dvě písmena, takže nám to ani nedá moc práce. Jsme zvědaví, jestli ho tu ještě najdeme, až se sem zase někdy, jak doufáme, podíváme.

Pokračujeme směr Lofoty

Po splnění polárněkruhových povinností nám už nic nebránilo opustit toto místo, překročit polární kruh a vydat se dál na sever, k dalšímu vrcholu naší cesty, na souostroví Lofoty.
Cestou jsme se ještě zastavili u kultovní značky polepené samolepkami nejrůznějších cestovatelů, omrkli zejména ty české a s povzdechem, že my sem žádnou nalepit nemůžeme, protože žádnou nemáme, jsme pokračovali dál.
Asi v deset večer, ono už se to přes neustálé světlo ani nepozná, jsme dorazili do města Bodo, odkud jede v půl páté ráno na Lofoty trajekt. Do té doby čekáme v přístavu střídavým pospáváním v autě (ano, byli jsme líní i otevřít stan) a procházkou do čekárny pro kafe.


Denní skóre


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *