25. 5. 2024

14. kapitola – Skalní rytiny v Altě

Severská
příroda

15. den, 29.6.2013, 356km

To globální oteplování je skvělé

Počasí tady na severu nás naprosto dostalo. Jsme 400 km nad polárním kruhem, je 25°C a sluníčko svítí a hřeje doslova ve dne v noci. V návalu euforie jedeme se staženými okny, muziku máme naplno a skáčeme a tancujeme co nám pásy dovolí. A vůbec neřešíme, jestli za to může globální oteplování, nebo je prostě jen krásné léto.

Do Alty to máme něco přes 300 kilometrů, což tady znamená být celý den v autě. Cestou překračujeme 70tou rovnoběžku, 600km nad polárním kruhem a je tu stále nádherné léto. Neuvěřitelné!
A nejen počasí nás nepřestávalo udivovat. Tak daleko za polárním kruhem a tady ještě rostou stromy.

Sice to nejsou žádní třicetimetroví chlapíci, ale spíš takoví invalidi, ale stále je tu ještě zeleno. Ne že bychom si stěžovali, ale uvidíme někde vůbec pořádnou polární krajinu?

Takhle vypadají stromy 600km za polárním kruhem

Ještě jsme ani neukončili debatu o stromech a už naší pozornost poutá další malebné zákoutí. Zastavujeme a jdeme se projít mezi zakotvenými loďkami s úžasnou scenérií temného pohoří za nimi.


Skalní rytiny v Altě

Kousek před městem Alta se nacházejí pravěké rytiny z pozdní doby kamenné před 6.000 až 2.000 lety. Jak hladina po poslední době ledové klesala, tak byly rytiny vytvářeny stále níž a níž, takže nejdál od moře jsou nejstarší a blíže k moři mladší. Jsou na nich zobrazeny většinou lovecké výjevy, symboly plodnosti, různá zvířata a lodě plné lidí. Kresby jsou dnes zvýrazněny červeno béžovou barvou, stejnou, kterou údajně byly vybarveny původně. Mezi rytinami vede zhruba čtyřkilometrový dřevěný chodník. Jedná se o nejstarší archeologické naleziště v Norsku. V roce 1985 bylo toto místo zapsáno do seznamu světového dědictví Unesco.


Na Nordkapp už nám zbývá jen 370 km

Projít si rytiny večer není žádný problém

K muzeu skalních rytin z doby kamenné přijíždíme až v sedm večer, takže jdeme zjistit, jestli prohlídku ještě stihneme. Naštěstí ano, ochotná slečna u pultu s lístky mi vysvětlila, že tam můžeme být jak dlouho chceme, protože areál není uzavřený a dostaneme se odtud kdykoliv budeme chtít. Byl jsem z toho věčného sluníčka asi zblblý a tak se dotyčná celkem divila, když jsem se za chvilku vrátil lístky koupit i s klukama. Je tu totiž stejný systém jako v Lindesnes, dovnitř lze projít zdarma a slečna u přepážky evidentně nabyla dojmu, že to tak hodláme udělat.

My jsme ale k jejímu velkému překvapení podpořili norské socialistické hospodářství a s vědomím, že stačilo obejít budovu se suvenýry a byli bychom uvnitř, jsme prošli oficiálním vchodem.

Je tu zhruba čtyřkilometrová trasa vedoucí po pobřeží mezi skalami, kde naši předkové postupně dělali rytiny s různými výjevy. Celé jsme to v klidu prošli, na odpočívadle si dali nezbytnou svačinku a dumali, co které výjevy asi znamenají. A samozřejmě jsme mezi rytinami usilovně hledali nějakého mimozemšťana. A že jich tu bylo! V německém letáčku, který jsme vyfasovali společně s lístky, se o mimozemšťanech sice zarytě mlčelo, ale my jsme věděli svoje.

Strávili jsme tu hezký večer. Byli jsme tu sami, takže jsme vše měli jen pro sebe a nemuseli jsme nikam chvátat.

Večer zpříjemněný norským Slovákem a znepříjemněný komáry

Když jsme si všechno prohlédli, popojeli jsme kousek za Altu a zakempovali na hezkém místě na kraji fjordu. Udělali jsme si večeři a protože nás začínali otravovat komáři, vytáhli jsme proti nim repelent a rozdělali oheň. Moc to sice nepomohlo a tak jsme se pustili do karbanu, naší oblíbené činnosti, odhodláni na dotěrné komáry zapomenout.
Večer nám ještě přijel zpestřit jeden slovenský, nyní už norský kolemjedoucí, který sem původně jel na třítýdenní brigádu a už tu zůstal nadobro. Vyprávěl nám, jak to tu vypadá v zimě, když je polární noc. Celé tři týdny nevyjde ani kousek slunce a když se pak, byť jen na chvilku, cípek ukáže, prý je to pro místní velká a radostná událost.


Denní skóre


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *