25. 5. 2024

11. kapitola – Lofoty – pláž Utakleiv a cesta přes Henningsvaer k Andenes

12. den, 26.6.2013, 261km

Jak jsem fotil pláž Utakleiv

Tak jsme konečně tady, na místě, které může za celou tuhle výpravu. Čeká mě tady má zatím největší fotografická výzva. Dokážu udělat fotku srovnatelnou s výtvory Davida Clappa, nebo zůstanu v davu ostatních amatérů, kteří pláž jen cvaknou a jedou dál? Rozdíl je to propastný a já si chci dokázat, že mám na něco víc, než jen na běžnou turistickou třídu.

Vzbudili jsme se do krásného rána. Po dešti ani památky, příjemné teplo a my ze střechy Landyho pozorujeme pláž zalitou sluncem. No přišlo to v pravou chvíli, už jsme si to opravdu zasloužili!

Náš výhled na pláž Utakleiv

Náš provianťák Vojta má smysl pro humor a tak nám ke snídani připravil švédský stůl. V Norsku. Sedíme u stolu, pochutnáváme si povětšinou na něčem s Nutellou a já okukuji pláž a přemýšlím, jak jí budu fotit, když v tom jsem se hrozně lekl. Kam se proboha poděla všechna voda? Skoro všechny kameny, které by měla omýlat, byly na suchu! A po chvíli mi to docvaklo. Musí tu být obrovský odliv. A taky že jo, přes noc voda ustoupila o několik desítek metrů. Nedalo se nic dělat, byl jsem odhodlán přinést jakékoliv oběti a vydržet tu třeba až do večera, než zase voda stoupne. Ve skrytu duše jsem ale doufal, že toho nebude třeba a že alespoň něco vyfotit půjde. Vzal jsem tedy stativ a foťák a šel zkusit štěstí.

Tak takovouhle snídani bych si nechal líbit častěji

Udělal jsem pár fotek a s promočenýma botama se vrátil k autu, abych si je ve stínu prohlédl. Ne ty boty samozřejmě, ale ty fotky. No hrůza, zvolil jsem nevhodný objektiv a vody je stále málo, takže jsem nenašel žádné místo podle mých představ. Vojta se mnou měl slitování a tak mi uvařil výbornou brazilskou kávu, tuším že to bylo instantní Nescafe, načež jsem posilněn vyměnil objektiv a vrhl se na pláž znova. K mému údivu voda přibývala velmi rychle, kameny se zaplavují a každou chvilkou se objevují nové a nové fotografické možnosti. Tentokrát byly tedy výsledky výrazně lepší, ale stále to nebylo ono.
Byl jsem úplně promočený a potřetí už se mi do vody vůbec nechtělo. Vždy než jsem stihl postavit stativ, vybrat kompozici a udělat pár snímků, příliv mě, i to co jsem se snažil vyfotit, zaplavil.
Takovou rychlost jsem ještě nezažil. Vojta ale měl ještě chuť se na pláži trochu vyblbnout, takže mi nezbylo nic jiného, než si sbalit fidlátka a jít to zkusit do třetice.

A ještě že tak. Našel jsem místo, kde byly kameny uspořádány do tvaru připomínajícího ohniště. Rychle, než mi to příliv stihl zaplavit, jsem postavil stativ a fotil jak o závod. Během chvilky jsem byl po kotníky ve vodě.
Když jsem si pak fotky ve stínu auta prohlédl, zalila mě vlna euforie. Zdá se, že jsem to zvládl a že se budu moci Davidovi hrdě postavit! I když, s odstupem času musím říct, že jestli budu mít ještě někdy příležitost se sem podívat, budu mít rozhodně co vylepšovat.

Mise je tedy splněna a my můžeme pokračovat v cestě. Už je také na čase, jsou čtyři odpoledne, takže balíme a valíme dál. Protože jsme se tady dost zdrželi, rozhodli jsme se zbytek Lofot projet bez dalších zastávek, abychom se co nejdříve dostali do Andenes, kde se chceme podívat na velrybí safari.

Ano, to je ta fotka, kvůli které jsme sem jeli.

Dnešní trasa

Start – Pláž Utakleiv; 2 – Rybářské městečko Henningsvaer; 3 – Přenocování před Andenes

Naše fotografická soutěž v rybářském městečku Henningsvaer

V rámci boje proti trudomyslnosti, vybaven instrukcemi samotného Járy Cimrmana, vymyslel Filip fotografickou soutěž o nejlepší fotku z Henningsvaeru, vyhlášeného rybářského městečka.
Plán na přímou cestu do Andesnes jsme tedy zavrhi, stejně je vidět nonstop, tak je jedno kdy tam dorazíme a uhýbáme do Henningsvaeru.
Tady se každý sám vypravíme jiným směrem se svým foťákem ulovit nejlepší snímek. Nejenže zaženeme trudomyslnost (která se ještě ani nedostavila), ale také tím urychlíme prohlídku místa. A každý pak svým vyprávěním a fotkami seznámí ostatní se “svou” částí města, takže vlastně všichni uvidíme vše 🙂

Začali jsme jak jinak než další dávkou nanuků. Pak jsme se tedy rozdělili a každý sám jsme vyrazili na lov.
Když jsme se opět sešli u auta, každý si vybral tři své nejlepší fotky a porota z nich pak vybrala tu nejlepší. No, nebylo to zrovna bůhvíjak domyšlené, protože porotu jsme tvořili my tři, takže si každý vybral samozřejmě svou fotku. Výsledek byl ale uspokojující, protože jsme tím pádem vyhráli všichni tři😉.

Most na cestě do Henningsvaeru

Půlnoční slunce nás nepřestává fascinovat

Asi 40km před Andenes jsme na příjemném plácku zakempovali a za půlnočního slunce se nasoukali do stanu.
Spánek se tu už neřídí světlem a tmou, ale jen pocitem únavy. Díky nezapadajícímu slunci je celá příroda krásně prohřátá, nejsou zde studená rána a chladnoucí večery. Stále je tu teplo, nevím zda jsme tu zrovna v nějakém mimořádně teplém roce, nebo zda je to běžné, ale je tu stále kolem 20°C, a to už jsme několik set kilometrů nad polárním kruhem. Prostě nezapomenutelné a neuvěřitelné.
Běžně jsou tu v jednu v noci vidět běžci, lidé na in-linech, cyklisti i turisté. Dokud člověk není unavený, tak se evidentně snaží vytěžit z věčného slunce maximum, než zase na dlouho zapadne.

Půl jedné v noci, slunce je těsně na obzoru a je vidět stále jako ve dne.


Denní skóre


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *