25. 5. 2024

1. kapitola – Příprava, balení a cesta přes Dánsko do Norska

1-2 den, 15-16.6.2013, 1.249 km

Všechno to začalo jednoho lednového odpoledne, kdy jsem narazil na fotku lofotské pláže Utakleiv od skvělého fotografa Davida Clappa. Tak takovou chci taky udělat!, napadlo mě, jakmile jsem jí spatřil. Neustále jsem se k ní vracel a zanedlouho jsem začal spřádat plány na cestu, kterou jsem si stejně přál podniknout už hrozně dávno.

Uplynulo pár dní a bylo rozhodnuto. Letos jedeme na sever! Najdeme pár kešek, dojdeme na nejsevernější místo pevninské Evropy, uděláme alespoň dvoudenní trek… Nápady se začaly hrnout a to jsme se ještě ani nepodívali do průvodců a na internet.

Vzhledem k těmto smělým plánům nám bylo záhy jasné, že s námi nebude moct jet naše čtyřletá Adélka a že posádku utvoří, z mnoha alpských a plachetnicových výprav ostřílená pánská trojka ve složení já a synové Filip (15 let) a Vojta (12 let). No, vlastně to bude spíš čtyřka, protože nesmíme zapomenout na našeho věrného plechového šerpu Landyho.

Jakmile jsme za den D vybrali 15. června, koupili jsme mapu a průvodce a dali se do práce. Filip se na internetu spojil s cestovateli, kteří už mají podobnou výpravu za sebou a vnášel do našeho plánování praktická moudra. Já jsem pročítal průvodce a internet a společně jsme pak na mapě vyznačovali všechna místa, kam se musíme bezpodmínečně podívat. Velmi brzy jsme ale zjistili, že bychom museli jet alespoň na půl roku, takže jsme s těžkým srdcem zase většinu nálepek odlepili. Po několika měsících nalepování a odlepování post-ixů s báječnými cíly jsme se pár dní před odjezdem dobrali k vyrovnanému skóre, kdy jsme nabyli přesvědčení, že to, co máme na mapě označené, za těch zhruba dvacet dní opravdu zvládneme.

David Clapp – pláž Utakleiv

Vyrážíme, čeká nás naše vůbec první noc v autostanu.

Den před odjezdem nám v Praze na střechu Landyho po menších útrapách namontovali autostan (zkuste si ho vozit výtahem) a my se pak celý večer bavili tím, že jsme se snažili naskládat všechny věci do beden a všechny bedny do auta. Bedny, takové ty plastové skládací, byl vůbec geniální nápad. Každý jsme si do jedné sbalili svoje oblečení, do další věci na vaření, další tři byly na jídlo (na každý týden jedna), další na mapy, průvodce atp.

Konečně nadešel den D. V půl desáté slavnostně vyjíždíme a s vědomím, že nic se nemá přehánět, po třech kilometrech zastavujeme u rodičů na výbornou snídani a nafasovat řízky a domácí vaječný koňak, který máme za úkol dostat až na kraj Evropy. Pak, už ne tak slavnostně, se vracíme domů pro zapomenuté boty. Doufám, že míč proti trudomyslnosti někde máme…

Dnešní plán dojet někam za Hamburg vzdáváme už v Praze, kde jsme dokupovali ovoce a pár posledních drobností. Jsou dvě hodiny odpoledne a nám je jasné, že sto kilometrů za tři a půl hodiny není bůhvíjaký výkon a že jestli to takhle půjde dál, do Norska asi nikdy nedojedeme.

Práskli jsme tedy do koní a chvíli před půlnocí jsme zakempovali na odpočívadle na dálnici A7 kousek za městem Burgwedel. Hamburk to sice není, ale zítra snad ztrátu doženeme.

Byla to naše vůbec první noc v autostanu. S notnou dávkou fantazie jsme ráno konstatovali, že jsme vyspalí a odpočatí, dnes večer ale zariskuju a lehnu si hlavou k nohám kluků. Jestli se neudusím, budu se moct snad i otočit, což by byl nebývalý luxus.

Nejsme nijaká ranní ptáčata, takže snídáme ve čtvrt na devět a v devět už míříme na Hirsthals, dánské městečko, kam potřebujeme dorazit do 19,45, abychom stihli trajekt do Norského Kristiansandu.

Abychom na to náhodou nezpomněli, každých deset minut nám mladší syn Vojta připomínal, že má už od středy hroznou chuť na pizzu. Z obavy, že to budeme poslouchat další tři týdny, jsme se v Hirsthalsu po krátké prohlídce náměstí a přístavu vydali nějakou pizzerii najít a kupodivu nám štěstí přálo.


Hirsthals

Hirsthals je rybářské a přístavní městečko s cca 5.800 obyvateli a kromě rybaření zde velkou roli hraje cestovní ruch. Je tu spousty letních domů k pronájmu a právě díky trajektovému spojení s Norskem je tu pro turisty k dispozici mnoho obchůdků a restaurací.


Pokračujeme trajektem z Hirsthalsu do Kristiansandu

I na nás v Hirsthalsu již začala dýchat cestovní atmosféra. Bylo tu plno turistů, čekajících v restauracích na svůj trajekt a obdivujících historická auta, která se tu nevím odkud a proč vyskytovala v neuvěřitelném množství. My jsme se, samozřejmě až poté, co jsme se nadlábli onou pizzou, do místního koloritu zapojili také a před osmou večerní už jsme netrpělivě čekali na trajekt.

Nalodili jsme se přesně podle plánu a ve tři čtvrtě na devět jsme už vypolouvali vstříc Norsku. Cestou to celkem houpalo a mě a Vojtovi z toho nebylo dobře. Nechali jsme tedy Filipa svému osudu v lodní restauraci a šli jsme nevolnost přebít procházkou po lodi.

Hodinu před půlnocí jsme už zase všichni spolu seděli v restauraci a nemohli se vynadívat na to, jak je venku ještě stále vidět. Začíná být znát, že se posouváme na sever.

Protože jsme zkušení mořští vlci, nedalo nám to a začali jsme se dohadovat jak rychle plujeme. Brzy se ale ukázalo, že náš námořní cit ještě asi není moc vytříbený, naše odhady se totiž od sebe lišily, no řekněme že opravdu velmi. Nedalo se nic dělat, náš spor jsme si museli jít chlapsky vyřešit na palubu.

Pomocí našeho dalšího věrného pomocníka Fénixe od přítele Garmina jsme zjistili, že naše rychlost je 42 km/h a bylo po debatě.

Podle časového plánu máme do Kristiansandu připlout přesně minutu před půlnocí a přesně tak se taky stalo. Při výjezdu z lodi stahujeme okýnka, celí rozradostnění křičíme Norskóóóó! a vydáváme se směrem na Lindesnes, nejjižnější mys Norska. A jak už se pomalu stává naším dobrým zvykem, moc daleko nedojeme a už po 22km zastavujeme na odpočívadle, rpzbalujeme stan a uléháme, já i Vojta riskantně u nohou Filipa…


DENNÍ SKÓRE

Denní skóre jsou naše statistiky z cesty. Každý den zaznamenáváme ujetou vzdálenost, průměrnou rychlost, spotřebu, ceny paliva, ubytování, nákupů a veškerých dalších nákladů na cestu.

Posádka – jeden dospělí a dva kluci 15 a 12 let.
Auto – Land Rover Discovery 4 s půjčeným autostanem
Ubytování – autostan Maggiolina Airlander Medium

Zleva Filip, já a Vojta


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *