18. 5. 2024

5. kapitola – Kolem národního parku Hardangervidda a Jotunheimen

Dřevěný kostel
v Heidalu

6. den, 20.6.2013, 394km

Cesta na sever po silnici č. 7, protínající národní park Hardangervidda

Už to snad ani nebudu zmiňovat, ráno jsme se opět vyhrabali až v deset. Pohodová snídaně, kafe, focení, kochání se krajinou… to je tradiční seznam našich ranních činností, které přeci nemůžeme odbýt!

Dnes máme cestovní den bez konkrétního cíle, jen se chceme co nejvíce přiblížit k Trolí stezce. Ale aby nešlo jen o prosté přemístění z bodu A do bodu B, zvolili jsme trasu přes dva národní parky. Nebudeme se v nich moci zdržet, ale alespoň trochu nasajeme jejich atmosféru.

Vydali jsme se silnicí číslo 7, která vede okolo fjordu Hardangerfjord na náhorní plošinu, kde je park Hardangervidda. Když jsme se blížili ke konci fjordu, praštila nás do očí zvláštní scéna. V úzkém konci fjordu stála obrovská turistická loď, která vypadala, že se sem snad ani nemůže vejít. Bylo to jako byste koukali na model krajiny, do nějž někdo posadil model lodi v úplně jiném, neodpovídajícím měřítku.

Turistická loď u městečka Eidfjord

Oblečené stromy v městečku Eidfjord

Loď kotvila u městečka Eidfjord a nebýt jí, asi bychom si ho ani nevšimli. Samozřejmě jsme neodolali a loď jsme museli omrknout pěkně z blízka. V místním obchodě jsme si koupili nanuky (je zvláštní, že jakmile jsme vjeli do Norska, máme všichni stále neodolatelnou chuť na nanuky) a letní atmosféra byla naprosto dokonalá, jako bychom ani nebyli na severu. Zblízka to byla ještě prapodivnější podívaná. Loď byla jako z jiného světa, byla daleko větší a modernější než zdejší tradiční domky a vypadalo to, jako by sem zavítala nějaká jiná civilizace. Městečko ale není pozoruhodné jen tím, že zde kotví obrovské lodě, ale také tím, že obléká své stromy. Každý strom tu má kmen oblečený do barevné pletené nohavice s různými vzory. Pruhované, květinové, různě vzorované… Nepodařilo se nám zjistit, zda to má nějaký praktický účel, jisté je jen jedno. Je to lákadlo na turisty, každý se tu chce vyfotit a sáhnout si na to.

Kus za městem končí civilizace. Silnice vede přes rozlehlou náhorní plošinu skrz národní park Hardangervidda, kde žije největší evropské stádo divokých sobů. Vypadá to tady jako v tundře, taková měsíční krajina. Nic tu neroste, jen občas malé zakrslé rostlinky a na kamenech mech. Žádného soba jsme tu nepotkali, ale i tak jsme každou chvíli zastavovali, kochali se a neustále něco fotili. Kdybychom měli víc času, tady by stálo za to, zůstat alespoň pár dní. Tolik času ale nemáme a tak jedeme dál.

Uhýbáme na silnici č. 51 kolem parku Jotunheimen

U města Gol uhýbáme ze sedmičky na další zajímavou silnici, tentokrát s číslem 51. Ta také vede přes jakousi náhorní plošinu, tentokrát okolo parku Jotunheimen. Jsou tu nejvyšší norské hory, často ještě zasněžené. I některá odpočívadla u cesty byla ještě plná sněhu a nepřístupná. Ráz krajiny je jiný než v Hardangerviddě, ale neméně zajímavý. Obrovské plochy jsou tu jakoby pocukrované rozházenými kameny, mezitím se občas objevuje nějaké jezero a sem tam zahlédneme i jednoduchá obydlí. A v této opuštěné, nehostinné krajině se před námi najednou objevila sámská prodejna suvenýrů. Vypadá jako iglu, ale není ze sněhu, nýbrž z hlíny. Umělý kopec a v něm vydlabaná prodejnička s tradičním ručně vyráběným sortimentem. Dřevěné postavičky trolů, sobí kůže, parohy, nože a podobné nezbytnosti. Pokušení to bylo veliké, Vojtovi začalo docházet, že bez sobí kůže se na drsném severu asi neobejde a Filip, vybaven informacemi z příručky SAS – návod na přežití došel k závěru, že by se potřeboval dozbrojit nějakým pořádným loveckým nožem. Nakonec jsme ale všichni odolali, protože co kdyby to měli jinde levnější, nebo nedej bože lepší, že?

Nasazujeme českou vlajku

Na oběd jsme zastavili na příjemném odpočívadle přímo u jezera. Hlavní provianťák Vojta se dal do práce a já se mezitím snažil konverzovat s osamělým anglickým cyklistou, zdolávajícím dálkovou trasu a nemajícím opalovací krém. Půjčili jsme mu tedy náš a poté, co se řádně namazal, jsme si vzájemně popřáli šťastnou cestu a rozloučili se.

Nato jsme se u jídla rozhodli, že nejen Vojta bude pasován do prestižního stavu (hlavní provianťák), ale že i Landyho povýšíme, tentokrát na hrdého nositele české státnosti. Vytáhli jsme tedy vlajku a slavnostně jí umístlili za zadní sklo. Načež jsme zjistili, že sklo je zatmavené a že zvenku není vlajka vůbec vidět. Po několika dalších smělých nápadech jsme jí nakonec skřípli zvenku do bočního okna. Vidět je krásně, jen se za jízdy neustále třepe a když jedeme víc jak šedesát, tak vydává zvuky jako kdyby prděla. No, alespoň víme, že jí stále máme.

Dřevěný kostel v Heidalu

V Heidalu, dál po cestě, jsme narazili na hezký dřevěný kostel. Je přímo u silnice kousek za obcí Původně tu stál kostel jiný, ale ten v roce v roce 1933 po úderu blesku vyhořel a v letech 1937-41 zde byl postaven kostel nový. Je z roubeného dřeva a má kapacitu až 292 lidí. Více podrobností lze najít například zde.

Prázdninová atmosféra v Eidfjordu nás nadchla a tak jsme se rozhodli, že večer přenocujeme v nějakém takovém městečku. Projdeme se, sedneme si někam na zahrádku na něco dobrého a ráno zase dál. Ale asi jsme si to neměli přát, protože od té chvíle, co jsme to takhle úžasně naplánovali, se po takových místech úplně slehla zem. Před každou obcí, ke které jsme se blížili, jsme se radovali, že tady to už určitě bude ono, ale vždycky jsme za chvilku jeli dál s poznáním, že je to jen další malá vesnice s pár dřevěnými domky, zcela bez turistického náboje. Rozhodně měly něco do sebe, ale my jsme dnes chtěli civilizaci.

Nakonec jsme zastavili na odpočívadle za obcí Otta a kolem bílé půlnoci se uložili ke spánku.


Denní skóre


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *