Velmi často bývá jako nejsevernější místo Evropy označován Nordkapp, ale pravdou je, že nedaleko je ještě trochu severněji položený Knivskjelodden. Tam se ale nedá dostat autem a musí se zdolat desetikilometrová tůra tam a deset kilometrů zase zpátky. Celkem zhruba dvacet kilometrů už tady za nepříznivého počasí nemusí být žádný máček. Díky tomu sem ale chodí minimum lidí, což je záruka, že si to místo opravdu v klidu užijete. Stezka je značená pouze kamennými mohylkami a občas najdete ještě i nakreslené červené písmeno T, což za dobré viditelnost dostačuje, ale za mlhy si dejte velký pozor, protože od jedné mohyly ke druhé nemusíte dohlédnout a pak se bez navigace neobejdete a velmi lehce zabloudíte. Kdo má rád geocaching, toho jistě potěší, že se zde nachází nejsevernější keška Evropy. Místo, kterého jsme na Knivskjeloddenu dosáhli, se nachází na souřadnicích 71°11’05.8″N 25°40’13.7″E.

Je mlha, ale i tak vyrážíme

Když jsme při plánování cesty zjistili, že ne Nordkapp, ale Knivskjelodden je oním koncem Světa a že tam je dokonce i nejsevernější keška, bylo nám jasné, že tam nebudeme moci chybět. A teď jsme tady a od vrcholu naší expedice nás dělí už jen posledních 10 km po svých. Je mlha, ale na zdejší poměry celkem dobrých 10°C. Jsme přeci jen už 700km nad polárním kruhem. Hlavně že neprší.

Zpočátku jdeme po cestičce, ale záhy se díky mlze začínáme ztrácet. Nevidíme od jedné mohyly na druhou, v jednu chvíli dokonce zjišťujeme, že se točíme v kruhu.
Ještěže jsem si do hodinek nahrál souřadnice Knivskjeloddenu. To nám pomohlo se vrátit na správnou trasu a pokračovat. Nebýt toho, museli bychom čekat, až mlha trochu opadne.
Trochu nás to bloudění sice zdrželo, ale za tři hodiny jsme byli na místě. Slavnostně jsme otevřeli a vypili speciální domácí lahev vaječňáku, zapsali se do vrcholové knihy a zalogovali kešku.

Když jsme se trochu porozhlédli kolem, zjistili jsme, že se ale dá dostat ještě o kousek dál na sever a my jsme chtěli stanout na opravdu nejsevernějším kameni Evropy. Nastavili jsme tedy kompas na sever a zvládli se po mokrých kamenech, porostlých zelenou, kluzkou, mořskou trávou, posunout ještě o pár desítek metrů severněji. Ale dál už to fakt nešlo, dál bylo jen moře. Kluci se hecovali, který z nich dojde dál a vždycky, když se Vojta dostal o kousek dál na sever, natáhl Fík nohu a o pár centimetrů ho překonal. Nedalo se nic dělat, nakonec jsme s Vojtou museli potupně uznat, že nejvíc na severu byl opravdu Filip.

Cesta zpátky

I zpáteční cestu nám znepříjemňovala mlha. Občas se sice rozestoupila a my chvíli viděli kus cesty před sebou, pak se přes nám ale zase převalila a moc jsme toho neviděli. Zpátky u auta jsme byli za 3,5 hodiny. Unavení, ale šťastní, že jsme to i v mlze zvládli.

Vracíme se domů

Jsme 5.300 km od domova, vrchol naší výpravy máme za sebou a odteď už se budeme jen vracet. Máme z toho trochu melancholickou náladu, dosud před námi stále byl vrchol cesty a teď už nás čeká jen cesta domů. Uklidňujeme se tím, že i cestou zpátky nás čeká ještě pár zajímavých zastávek, sedáme do auta a vracíme se zpátky k Altě. Kousek za ní uhýbáme na silnici č. 93 směřující do Finska a po pár kilometrech rozbalujeme na břehu řeky stan a jdeme naposledy v Norsku na kutě. Ještě předtím ale stihneme našeho Landyho v řece alespoň trošku smočit.

---