Udělal jsem pár fotek a s promočenýma botama se vrátil k autu, abych si je ve stínu prohlédl. Ne ty boty samozřejmě, ale ty fotky. No hrůza, zvolil jsem nevhodný objektiv a vody je stále málo, takže jsem nenašel žádné místo podle mých představ. Vojta se mnou měl slitování a tak mi uvařil výbornou brazilskou kávu, tuším že to bylo instantní Nescafe, načež jsem posilněn vyměnil objektiv a vrhl se na pláž znova. K mému údivu voda přibývala velmi rychle, kameny se zaplavují a každou chvilkou se objevují nové a nové fotografické možnosti. Tentokrát byly tedy výsledky výrazně lepší, ale stále to nebylo ono.
Byl jsem úplně promočený a potřetí už se mi do vody vůbec nechtělo. Vždy než jsem stihl postavit stativ, vybrat kompozici a udělat pár snímků, příliv mě, i to co jsem se snažil vyfotit, zaplavil.
Takovou rychlost jsem ještě nezažil. Vojta ale měl ještě chuť se na pláži trochu vyblbnout, takže mi nezbylo nic jiného, než si sbalit fidlátka a jít to zkusit do třetice.

A ještě že tak. Našel jsem místo, kde byly kameny uspořádány do tvaru připomínajícího ohniště. Rychle, než mi to příliv stihl zaplavit, jsem postavil stativ a fotil jak o závod. Během chvilky jsem byl po kotníky ve vodě.
Když jsem si pak fotky ve stínu auta prohlédl, zalila mě vlna euforie. Zdá se, že jsem to zvládl a že se budu moci Davidovi hrdě postavit! I když, s odstupem času musím říct, že jestli budu mít ještě někdy příležitost se sem podívat, budu mít rozhodně co vylepšovat.

Mise je tedy splněna a my můžeme pokračovat v cestě. Už je také na čase, jsou čtyři odpoledne, takže balíme a valíme dál. Protože jsme se tady dost zdrželi, rozhodli jsme se zbytek Lofot projet bez dalších zastávek, abychom se co nejdříve dostali do Andenes, kde se chceme podívat na velrybí safari.

Start – Pláž Utakleiv; 2 – Rybářské městečko Henningsvaer; 3 – Přenocování před Andenes

V rámci boje proti trudomyslnosti, vybaven instrukcemi samotného Járy Cimrmana, vymyslel Filip fotografickou soutěž o nejlepší fotku z Henningsvaeru, vyhlášeného rybářského městečka.
Plán na přímou cestu do Andesnes jsme tedy zavrhi, stejně je vidět nonstop, tak je jedno kdy tam dorazíme a uhýbáme do Henningsvaeru.
Tady se každý sám vypravíme jiným směrem se svým foťákem ulovit nejlepší snímek. Nejenže zaženeme trudomyslnost (která se ještě ani nedostavila), ale také tím urychlíme prohlídku místa. A každý pak svým vyprávěním a fotkami seznámí ostatní se “svou” částí města, takže vlastně všichni uvidíme vše 🙂

Začali jsme jak jinak než další dávkou nanuků. Pak jsme se tedy rozdělili a každý sám jsme vyrazili na lov.
Když jsme se opět sešli u auta, každý si vybral tři své nejlepší fotky a porota z nich pak vybrala tu nejlepší. No, nebylo to zrovna bůhvíjak domyšlené, protože porotu jsme tvořili my tři, takže si každý vybral samozřejmě svou fotku. Výsledek byl ale uspokojující, protože jsme tím pádem vyhráli všichni tři😉.