by Nezapomenutelných
11 serpentin
7. den, 21.6.2013, 422km
Ve čtvrt na jedenáct jsme se nasnídáni vyhrabali z parkoviště a vyrazili dál. I přesto, že začalo nepříjemně pršet, jsme se statečně pustili do hledání několika kešek. Potřebovali jsme se protáhnout a ne jen sedět celý den v autě. A ještěže tak, alespoň jsme se podívali na místa, kam by nás jinak, k naší vlastní škodě, ani nenapadlo páchnout.
Soutěska Gudbrandsjuvet
Nejdříve nás geocaching zavedl k soutěsce Gudbrandsjuvet, nad kterou je postavena kovová stezka. I tady se lze kochat pohledem na bouřící vodu, což nás vzhledem k pokračujícímu dešti bavilo jen chvíli. Za hezkého počasí to tu ale vydá na hezkou procházku.
Øvstestøylen
Druhá keška nás zavedla na místo zvané Øvstestøylen. Je to hned kousek od silnice č. 63. Projdete kousek lesní cestou a za chatkami je krásný kamenný most nad rozvodněnou říčkou Litlelangdalselva. Místo jako z pohádky.
Restaurací tady moc není
Od hledání kešek jsme volně přešli k hledání restaurace. Stále pršelo, takže padla možnost si někde zastavit a uvařit oběd z vlastních zásob. Už si začínáme zvykat, že tady nejsou hospody na každém rohu a že nám trvalo notnou chvíli, než jsme na jednu na kraji městečka Sylte narazili. Při cenách, které v Norsku obvykle panují, jsme měli velké štěstí. Za jednotnou cenu 120,- NOK (456,- Kč) na osobu jsme si mohli nandat z bufetu co jsme chtěli, dokonce včetně kafe a dortu. Učiněný ráj! U nás by se sice za 1.400,- Kč najedla skoro celá vesnice, ale tady je to běžně cena jedné pizzy s kolou. Takže jsme byli nadlábnuti, usušení a na Trolí stezku už zbýval jen kousek.
796 schodů u Trolí stezky
Za neustálého otravného deště jsme na vrchol stezky dorazili v půl osmé večer. čerstvě vysušeni z restaurace jsme se vrhli ven jako by nepršelo postupně jsme obešli všechny vyhlídky, ze kterých bylo na serpentiny vidět. A byli mezi námi tací, a byl jsem to bohužel já, kteří si to celé dali hned dvakrát. Vyběhl jsem totiž jen s foťákem a na nejvzdálenější vyhlídce, ze které byl nejlepší výhled, jsem zjistil, že potřebuji širokoúhlý objektiv. Ten jsem ale, včetně celého fotobatohu, nechal opět v autě. Už se mi to tady stalo víckrát a vždycky jsem si slíbil, že příště už si ten batoh vezmu opravdu vždycky s sebou. A bylo to tu zase. Holt, jak u nás říkáme, každej trpí jak je blbej, takže jsem si ten půlkilometr k autu a další zpátky dal ještě jednou. A abych nemyslel na to, jak jsem promoklej, počítal jsem schody. Takže dnes vím, že na vyhlídku vede stezka se 199 schody a vždy, když tu fotku vidím, naskočí mi husí kůže při vzpomínce na 796 schodů, které jsem kvůli ní a své blbosti musel v dešti absolvovat.
Cesta dolů z vrcholu Trolí stezky vede jedenácti serpentinami a celou dobu se kocháme úžasnými pohledy na 180m vysoký vodopád Stigfossen.
Pokračujeme dál k dalšímu skvostu norska, k Atlantské cestě. Tu si chceme v klidu projet zítra, kdy, jak doufáme, bude konenčně lepší počasí. Hodinu po půlnoci jsme dojeli až k jejímu začátku, kde se nám podařilo zakempovat přímo u oceánu.
Největší zážitek je jednoznačně nezapadající slunce
Jak jsme stoupali na sever, víc a víc bylo znát, že se blížíme k okamžiku, kdy slunce vůbec nezapadne. V jednu po půlnoci tu už bylo vidět jako ve dne. Slunce zapadalo kolem půlnoci, takže teď bylo sice za obzorem, ale jen se tak jemně šeřilo. Od dvu do čtyř byla dalo by se říct tma, prostě hodně šero. A po čtvrté už zase začínalo být vidět jako ve dne. Shodujeme se na tom, že tohle je pro nás jeden z největších zážitků.
Denní skóre
