by 8. den, 22.6.2013, 338km
A chčije a chčije
Nemůžeme si ani uvařit čaj k snídani. Poprvé jsme museli obléknout pláštěnky, jinak bychom byli ve chvíli totálně promočení. Než kluci sbalili stan, alespoň jsem nakrájel chleba a samotné krmení pak proběhlo až za jízdy. Provianťák Vojta mazal nutellu o stošest a jen tak tak stíhal plnit naše objednávky.
Atlantská cesta
Možná to bylo tím počasím, ale přišlo nám, že Atlanterhavsveinen, Atlantská cesta, není tak skvělá záležitost, jak to popisují v průvodcích. No, určitě to muselo být tím počasím, protože prší, je mlha a jediné, co občas vidíme, je kus mostu před námi. Jinak nic. A za pět minut jízdy, asi po osmi kilometrech, je všemu konec. Atlantská cesta končí a dál pokračuje už jen po běžné silnici až do Kristiansundu.
Největší norský aquapark v Trondheimu
Už nás ten déšť začínal fakt štvát. Potřebovali jsme nutně vymyslet něco proti trudomyslnosti, tak pátráme všude kde se dá, co podniknout někde uvnitř. Zachránil nás náš průvodce Lonely Planet, ve kterém se dočítáme, že v Trondheimu, který je kousek před námi, je největší norský aquapark. To bylo přesně to, co jsme potřebovali. Stihli jsme tam dorazit sice jen dvě hodiny před zavírací dobou, ale každé dvě hodiny v teple se počítají.
No, jestli je tohle největší aquapark v Norsku, tak Nory upřímně litujeme. Je to tu jako u nás v bazénu nějaké okresního města, možná trochu větší. Mají tu dva velké bazény, jeden menší s vlnobitím, pak dětský, pár vířivek a dva tobogány. A to je vše. Co je tu ale parádní, je výhled z bazénu přímo na oceán. A jakmile Vojta zjistil, že jeden z těch dvou velkých bazénů je hluboký 5 metrů a má několik skokanských můstků, nezajímalo ho už nic jiného. Tohle místo se pro něj podle jeho slov stalo vrcholem naší výpravy, který už nic nepřekonalo.
Mezitím, co se pokoušel skákat z vyšších a vyšších můstků, jezdil se mnou a s Fíkem na tobogánech. Jeden byl 97 a druhý 76 metrů dlouhý a my jezdili většinou na tom kratším. Jednak proto, že byl rychlejší a druhak, měřil se na něm čas a deset nejlepších se zobrazovalo na monitoru u cíle. To pro nás byla jedinečná příležitost zanechat tu po nás nějakou čitelnou stopu. Dal jsem do toho všechno, každou jízdu jsem byl rychlejší a rychlejší a vyplatilo se! Mé šílené, rychlé a zběsilé jízdy mě vynesly na úžasné šesté místo! A když jsem se mým ohromujícím výsledkem začal chlubit chlapcům, s ledovým klidem mi oznámili, že Filip je ten pátý a Vojta druhý… No co, ale z prvních šesti pozic jsme obsadili tři, což je celá polovina. A to proti nám jelo celé Norsko. Takže za nás dobrý.
Oficiální webové stránky aquaparku najdete zde.
Půldenní procházka po Trondheimu
Mezitím venku přestalo pršet, tak jsme se ještě vydali na krátkou procházku po městě. Nešli jsme přímo do centra, ale vybrali jsme si historickou čtvrť Mollenberk, místo , kde dříve žili jen chudí dělníci. Dnes je to tu upravené, domky hýří pastelovými barvami a dá se odsud příjemnou procházkoou dojít až k pevnosti Kristiansen Fort, která se tyčí jak bílý maják nad městem. Za druhé světové války sloužila Němcům jako vězení a popraviště norských odbojářů a dnes je to piknikové místo s krásným výhledem na město.
Cestou jsme úplnou náhodou narazili na naprosto unikátní lanovku, na kterou, jak jsme později zjistili, jsou trondheimští obyvatelé velmi hrdí. V roce 1993 si zde vybudovali speciální lanovku pro cyklisty. Vede od starého mostu Old town bridge ulicí Brubakken a končí na křižovatce s ulicí Skansegata. Začátek lanovky se nachází zde. Je to v podstatě jedna kolejnice, ve které jezdí takový nášlap, na který si cyklista stoupne jednou nohou, druhou nohu si nechá ve šlapce a i s celým kolem se nechá vyvézt nahoru. Myslím ale, že je to velmi náročné na dobrou fyzičku, jednou nohu musíte udržet celý zbytek těla i s kolem a ještě k tomu do kopce. Nevím, jestli je to právě díky tomu, ale za celou dobu co jsme to tam okukovali, nikdo lanovku nepoužil.
První McDonald´s v Norsku
Dnes se na nás usmálo štěstí. Nejen, že jsme přelstili déšť, který to nakonec vzdal a přestal nás otravovat, ale našli jsme tu něco úžasného. Potkali jsme první McDonalds na celé naší dosavadní trase! Plni nefalšované radosti a nadšení jsme se jali vykoupit dnešní nabídku, dali si tři pořádné andorty (rozuměj hamburgry) a ještě se před restaurací vyfotili.
To už ale byla noc, tak jsme popojeli jen nějakých zhruba 40 km směrem na Bodo a protože zrovna nepršelo, nenapadlo nás nic lepšího, než mezi auto a strom uvázat horolezecké lano a pověsit tam na zbytek noci naše úplně promoklé oblečení v naději, že do rána uschne. No, nebýt toho, že jakmile jsme usnuli, déšť se vrátil, mohlo se to i povést.
Denní skóre
