by 13. den, 27.6.2013, 107km
Americké Lofoty
Ráno bylo zase hezky, takže jsme mohli v klidu posnídat a užívat si tepla za polárním kruhem. Tím, že tu slunce nezapadá a v noci tudíž nic neprochladne, jsou tu velmi příjemně teplá rána. Nad polárním kruhem jsme to opravdu nečekali a neskutečně si to užíváme.
Cestou do Andenes se přesvědčujeme, že bude asi něco pravdy na tom, že zdejší obyvatelstvo se zhlédlo v americké kultuře. Mají tu prý v oblibě klasické americké křižníky silnic, pizzu a vůbec vše, co alespoň trochu dýchá atmosférou na Route 66. U pobřeží vidíme scenérii jako vystřiženou jako z amerického cestopisu.
Route 66 v norském podání
Velrybí safari v Andesnes
Andenes je nejsevernější městečko souostroví Vesterålen a díky výrazné prohlubni oceánského dna kousek od pobřeží se tu vyskytuje hodně velryb. Takže není divu, že hlavní turistickou atrakcí je tady právě velrybí safari. Provozuje je tu několik společností a my si vybrali tu nejznámější, Whalesafari, která poskytuje 100% záruku, že nějakou velrybu skutečně uvidíme. Pokud by se tak nestalo, vrátili by nám peníze, nebo by nás vzali na moře ještě jednou. Je to sice celkem drahá sranda, ale z něčeho tu živi být musí.
Kupujeme lístky a jdeme na pizzu
Do Andenes, jsme dorazili kolem poledne. Trochu jsme zaváhali, když jsme zjistili, že nás ta sranda bude stát přes sedm tisíc korun. Ale co, už jsme jednou tady a kdo ví, kdy se tu zase ukážeme, takže vytahujeme kartu a platíme.
Sejít se u recepce máme až v půl třetí, takže přemýšlíme, co s volným časem. Bylo nádherně a my měli hroznou chuť na pizzu, takže bylo o programu rozhodnuto. Sedli jsme si na terasu místní restaurace, objednali si obrovskou pizzu a vychutnávali sluníčko. Ani se nám nechce věřit, že nějakých 300 km nad polárním kruhem může být tak hezky. Už samotná existence terasy nás ale utvrdila v tom, že to tady není vyjímka.
Před vyplutím na safari musíte do muzea
V půl třetí jsme se přesunuli dovnitř k recepci, kde začala prohlídka velrybího muzea. Žádná česká skupina tu nebyla, tak jsme se přidali k německy mluvícímu průvodci. Ne že bysme mu nějak zvlášť rozuměli, ale pochopili jsme, že se nám snaží říct asi něco o velrybách. Určitě, protože jedna velká velrybí kostra se v muzeu nacházela.
Vyplouváme
Před čtvrtou hodinou jsme přešli do přístavu, kde na nás už čekala naše loď. Vojta, seč se bránil jak mohl, dostal záchranou vestu, my větší jsme byli této útrapy naštěstí uchráněni.
Asi po půl hodině plavby se z kapitánského můstku ozval nějaký výkřik a všichni se nahrnuli k zábradlí. Došlo nám, že vždy když je nějaká velryba na obzoru, kapitán, či kdo to byl, vydá nějaký norský zvuk a lidé hned vědí, kam se vrhnout, aby co nejlépe viděli. Neznaje norských povelů následovali jsme vždy dav. A za chvilku jsme už pomalinku potichonku připlouvali k jedné velrybě. Jediné, co v tu chvíli bylo slyšet, bylo cvakání fotoaparátů. A najednou, opět zcela nečekaně, se ozval další výkřik “diving”. Tomu už jsme rozuměli a asi za tři sekundy se rybička začala ponořovat a ukázala nám při tom krásně svou ploutev. A za chvíli znova. Další kus. To už jsme ale nefotili jak o život, jen jsme si jí prohlíželi a teprve když se ozval další výkřik “diving”, jsme začali fotit. Další velryba nám u lodi dokonce usnula. Měla hlavu nad vodou a nikdo jsme nevěděli, co se děje. Všichni jsme čekali, až půjde zase pod vodu a ukáže nám svou ploutev. Ten pozorovatel, evidentně nějaký přírodovědec, sešel k nám na palubu a začal nám vysvětlovat, že to sám ještě neviděl, že by vedle lodi velryba usnula. Po deseti minutách tichého čekání a obdivování tak velkého živočicha se rybička probudila a zaplula pod hladinu.
Vždy než jsme dopluli k dalšímu kousku, jsme se mohli posilnit čajem , kávou, polévkou a sušenkou v samoobsluze dole na palubě. Ke konci plavby nám pak byla ukázána tabule s informacemi, kterou že to rybu jsme vlastně viděli, kde, v jaké hloubce a za jakého počasí.
Celkem jsme na moři, resp. na oceánu, byli zhruba tři hodiny a jednomyslně jsme se shodli, že to rozhodně nebyly vyhozené peníze a že to stálo za to.
Obchodů tu moc není
Když jsme se vrátili k autu, zjistili jsme, že nám přestal fungovat adaptér na 220V, bez kterého nedobijeme foťáky ani tablet. Objeli jsme všechny otevřené obchody v Andenes abychom zjistili, že tu nic takového nemají. Budeme tedy muset s energií velice šetřit a doufáme, že v Tromsu, posledním pořádném městě cestou na sever jí seženeme.
Zdarma zakempovat v okolí Andesnes není tak snadné
Protože z Andenes budeme pokračovat dál trajektem na ostrov Senja směrem právě na Tromso, nemělo už cenu večer nikam jezdit. Vyjeli jsme tedy jen na okraj města, kde už parkovalo několik autokaravanů a vyhlídli si krásný vyvýšený plácek přímo nad mořem. Když jsme na něj vyjeli a rozbalili stan, přišel k nám nějaký aktivní turista a začal se rozčilovat, že tady nesmíme kempovat a že musíme dolů k ostatním. A jestli jsme prý už platili, protože tady to je placený kemp. Platit? Tak to jsme tedy rozhodně nehodlali. Takže když jsme viděli pohledy všech těch platících turistů, ztráceli jsme jistotu, že ráno najdeme všechna kola, zrcátka a možná i stan na svém místě a tak jsme se radši sbalili a jeli hledat místo jinam. Ale moc štěstí jsme neměli. Kde by se nám líbilo, tam bylo nocování zakázané, což se v Norsku často nevidí, nebo tam byla hejna otravných komárů. Vybrali jsme si například moc hezký plácek u takového menšího jezírka, rozložili stůl a karty a za chvíli jsme se museli dát před těmi otravnými nálety zase na útěk.
Nakonec jsme, spolu s dalšími třemi auty, zůstali na malém parkovišti u křižovatky a jen jsme si vlezli do stanu, přijela hlídka a zatarasila silnici. A za chvíli se ozvala ohlušující rána a na obloze se objevila raketa. Vzpomněli jsme si, že když jsme přijížděli, jeli jsme okolo nějaké raketové základy a viděli raketu připravenou v odpalovací rampě, ale mysleli jsme si, že je to nějaké muzeum a vůbec by nás nenapadlo, že jí na nás vystřelí kvůli špatnému parkování.
No, asi to tedy muzeum nebylo. A zřejmě je to také důvod, proč je tu všude kolem zakázáno nocovat.
Zeptali jsme se té hlídky, o co se jedná a uklidnili nás, že je to prý jen vědecký výzkum. Že by Norové pracovali a zkoumali v jednu v noci? No nic, za chvíli stejně odjeli a my zase zalezli do stanu a usínali. Jenže za půl hodiny byli zpátky a všechno se opakovalo. A pak ještě jednou.
Nedalo mi to a tak jsem zapátral na internetu, co že by to mohlo být a zjistil jsem, že Norsko tu má, jakožto člen NATO, vojenskou raketovou základnu Andoya. A prý že vědecké balóny. Neměli jsme z toho dobrý pocit, ale už byl klid a nakonec jsme usnuli.
Denní skóre
