V osm ráno jsme připluli do Moskenes. Hned u přístavu je nepřehlédnutelná autopůjčovna, lákající zákazníky na masku starého volkswagenu s SPZkou “Rent a car here”.
Při vylodění jsme se zapovídali se dvěma Čechy na motorkách, porovnali jsme trasy, kterými jedeme, zanadávali si na počasí a zjistili, že všichni jedeme na Nordkapp, i když každý jinudy. Moc jsme jim tedy nezáviděli, posledních několik dní se střídal déšť s deštěm a když náhodou nepršelo, ani jsme nestačili doschnout.
V tomhle počasí naráží na své limity i jinak skvělý autostan. Ne že by do něj pršelo, těsní dobře, ale když v něm máte strávit celý den čekáním, až přestane pršet, je to opravdu za trest. Sotva se v něm posadíte, nic v něm nejde dělat, tedy snad kromě hraní karet, ležení a čtení. Nic moc v něm ani neuvaříte, protože na měkké matraci se vše, jen se pohnete, překlápí a vylévá. A když chcete na záchod, stejně musíte ven do deště. Bože, jak teď závidíme všem, kdo si hoví v autokaravanech!
Opouštíme Moskenes a přejíždíme na velké parkoviště na konci vesničky Å, kde jsme za deště rozbalili stan a ve chvilce usnuli doufajíc, že až se vzbudíme, bude po dešti, ne-li dokonce slunečno.

První jsem se probudil já s Vojtou. Stále pršelo a chvíli nám trvalo, než jsme se dohodli, jestli jsou dvě odpoledne nebo v noci. Pomohla nám v tom otevřená prodejna suvenýrů. Jak jsme již stačili zjistit, Nor by v noci ani za nic nepracoval, takže to bylo jasné. Jsou dvě po obědě. Sucho a teplo prodejny nás vlákalo dovnitř, což bylo štěstí, protože jsme tu objevili modely domků, které si Filip odevšad vozí. Už to totiž vypadalo, že v Norsku vůbec nejsou. Filip nebyl k probuzení, ale když jsme na něj začali křičet “maj tu domečkyyy!”, v mžiku vyletěl a hnal se do prodejny jak o život. Vůbec si nemohl ze všech dvou druhů, co za něco stály, vybrat, takže kupujeme oba, ať se sbírka trochu rozroste.

TTen déšť už nás fakt štval. Chceme už konečně někde v teple uschnout a tak se soustředíme na nalezení nějaké hospody. Podařilo se a za chvíli už sedíme v dřevěné útulné restauraci, dáváme si čaj, polévku a zákusek a hrajeme karty. Už dlouho jsme nezažili něco tak příjemného, takže padlo rozhodnutí, že si cestou pronajmeme nějakou rorbu, jak se říká zdejšímu tradičnímu rybářskému ubytování, tam doschneme a přečkáme v ní ten nejhorší nečas.